Sklo je staré jako naše planeta - může vzniknout přirozeným způsobem úderem blesku nebo při výbuchu sopky. Toto sopečné sklo, obsidián, užívali již lidé doby kamenné na výrobu šperků, amuletů a zbraní. Podle římského historika Plinia kolem roku 5000 před Kristem přistáli féničtí kupci na pobřeží Sýrie a založili ohniště z kamenů obsahující dusičnany. Když oheň zapálili, přetavily se tyto kameny spolu s pískem ve sklovitou hmotu.
Nejstarší předměty ze skla - skleněné perly - pocházejí z Egypta a Mezopotámie z doby kolem roku 3500 před Kristem. V nejstarších dobách se sklo lilo a mačkalo na hliněné jádro. Nejstarší dochované popisy výroby skla jsou zachyceny na tabuli z knihovny asyrského krále Ashurbanipala z roku 650 př.n.l " vezmi 60 dílů písku, 180 dílů popela z mořských rostlin, 5 dílů křídy a dostaneš sklo".
Teprve vynalezením sklářské píšťaly, kterou se sklo fouká, nastal netušený rozmach ve výrobě skla. Sklářská píšťala byla vynalezena pravděpodobně v Sidonu asi kolem roku 30 před Kristem a znamenala ve sklářství historický okamžik.
Z Egypta se dostalo sklářství do Itálie a staří Římané přivedli tento obor k nebývalé dokonalosti, jak je možné vidět na skleněných předmětech, které se našly v Pompejích při vykopávkách. Když se římská říše rozpadla, přišlo sklářství k rozkvětu v Byzanci, dnešním Cařihradu, kde jej podporovali různými výsadami. Po pádu východořímské říše si však museli skláři hledat nový domov.
Většina z nich šla do Benátek, kde na ostrově Murano založili slávu benátského skla. Vyráběli sklo v každém ohledu tak dokonalé, že překonalo všechno, co bylo dosud ze skla vyrobeno. Za krátkou dobu bylo toto sklo nejhledanější na celém světě. Benátská vláda si sklářů velmi vážila a skláři požívali velké výsady. Mohli například nosit dvě dýky jako šlechtici a jejich dcery se mohly stát i manželkami benátských patricijů. Běda však, když některý sklář utekl do ciziny, aby tam tajemství výroby prozradil. Pak se stávaly případy, že byli najati vrazi, kteří uprchlíka v cizině zavraždili.
Rozkvět benátského skla trval skoro dvě století, pak ale nastal rychle úpadek. Je velmi zajímavé, že po benátském skle převzalo vedení ve sklářství právě české sklo. Pro úplnost bude dobré vysvětlit rozdíl mezi benátským a českým sklem. Každé z nich má úplně jiný ráz, který úzce souvisí s prostředím, v němž se vyvíjelo. K výrobě benátského skla se používal písek z mořských lagun. Aby se roztavil, přidávala se k němu soda, která se získávala vyluhováním popelu z mořských rostlin. "Sodnaté sklo", které bylo takto získáno, bylo v tekutém stavu velice měkké, takže se dalo velmi lehce zpracovat. Následkem toho byl obyčejně každý kus v huti úplně hotov. Sklo bylo velice jemně vyfouklé a na výzdobu byly použity tenké skleněné tyčinky, které dostaly pinzetou ty nejrozmanitější tvary a byly pak na sklenice přilepovány. Tímto postupem vznikly opravdu umělecké věci plné vkusu a krásy, které jsou dosud vzorem ušlechtilé renesance.
Za docela jiných podmínek se vyvíjelo české sklo. Písek, který se používal k jeho výrobě, byl z roztlučeného křemene. K roztavení tohoto písku se používala potaš, která se získávala vyluhováním popelu ze dřeva, hlavně bukového. Tak se získalo draselné sklo, které na rozdíl od sodného bylo v tekutém stavu tužší, takže se nedalo zpracovat do tak jemných detailů, jako sklo benátské. Výrobky, které opouštěly huť, byly dosti těžkopádné a vyžadovaly proto ještě další zpracování. Teprve tímto zpracováním nabyly krásu, které se celý svět obdivoval.
Této úrovně nenabylo ovšem české sklo náhle.
Začátky byly těžké a trvalo staletí, než se této dokonalosti dopracovalo. Způsob tavení byl v nejstarších dobách velice primitivní. Sklo, které se získávalo, bylo nazelenalé, nečisté a plné puchýřků. Teprve když bylo v 17. století vynalezeno tzv. křídové sklo, byl učiněn velký krok kupředu. Do dosavadního složení byl přidáván vápenec a i když nebylo křišťálového skla dosaženo ihned, byla již cesta k němu nalezena. Místo a doba jeho pozdějšího vzniku se však nedá dosud přesně určit.
Je zajímavé se zmínit o tom, jak vzniklo pojmenování "křišťálové sklo". Za císaře Rudolfa II. bylo v Praze velice oblíbené řezání a broušení polodrahokamů a hlavně křišťálů. Z křišťálových hrud vytvářeli umělci nádoby, jejichž průhledný povrch oživovali brusem a ornamentem.
Protože sklo, které se v hutích již umělo utavit, bylo již bezbarvé a svými dalšími vlastnostmi se podobalo křišťálu, použili toto sklo umělci jako vítanou náhražku. Přenesly na něj techniku řezání a broušení, kterou dosud používali pro křišťál, a tak vznikl nový druh skla, který nalezl nečekaný úspěch v celém světě. A poněvadž bylo toto nové sklo podobné jak materiálem, tak zdobením křišťálu, vžilo se pojmenování křišťálové sklo.
"Dějiny českého sklářství se dělí takto na dvě doby, a sice na dobu starší od neznámých začátků až do 17. století, kdy se objevilo křišťálové sklo, a na dobu novější, která trvá až do dnešních dnů. Sklo první doby se nikterak nelišilo od skla sousedních zemí, hlavně Německa, ani co do jakosti výrobků, ani co se týče jejich zdobení, které pozůstávalo hlavně z malování, které mělo zejména zakrýt nazelenalou barvu a vady materiálu. Jak výroba, tak prodej se v této době pohybují v malých rozměrech. V druhé době, ve vlastním věku křišťálového skla, se vše děje již ve velkém, a to nejen výroba, která nemá konkurenci na celém světě, ale i mohutný vývoz, který se dostal až za moře."
